Tentokrát jsme pro vás připravili opravdu obsáhlou sekci literárních patvarů. Bylo z čeho vybírat, protože češtinářem byli k psaní úvah, fejetonů a povídek přinuceni všichni bez výjimky. Vybral jsem několik nejlepších a představuji vám verzi se všemi opravami, které zanesl pečlivý korektor Kuba Krč. Pod každým textem ještě najdete můj komentář, někdy pochvalný, někdy trochu štiplavý, ale vždy krátký a k věci. Inu a to by jako úvod stačilo a my můžeme přejít k prvnímu z textů, kterým je fejeton Kristiny Pejčochové.

Čtenář
1) Úvod
2) Čtení jako závislost
3) Čtení jako náplň pracovní doby
4) Lidé, na kterých je poznat, že toho moc nepřečetli
5) Závěr

Kupodivu, slovem čtenář bývá označován člověk, který čte. Číst, pravda, je možné všelicos, například z ruky, že, ovšem čtenáři z ruky říkejme raději chiromantik (nikoli chiropraktik), pravděpodobně se bude cítit vznešeněji, že i on má pro svou úchylku cizí slovo (jako by takových nebylo dost). Rozumějme čtenářem toho, kdo ve věku přibližně mezi šesti až dvanácti lety navštěvoval základní školu a pochytil od ní schopnost rozeznávat a nahlas či v duchu interpretovat písmenka a jenž tuto znalost občas využívá.

Slovník spisovného jazyka českého z roku 1989 uvádí, že čtení patří k základním povahovým rysům českého národa. Nezměnilo-li se na této hluboké pravdě (cituji babičku) za dvanáct let mnoho, patrně patříme já i má matka mezi typické Češky (Já hrubě nesouhlasím! Považuji se za kosmopolitu (s ženskými časopisy nic společného - pozn. edit.), jelikož jsem v angličtině přečetla už dvě rozsáhlé knihy, a proto mě velmi irituje (krátká jazyková vložka: tuhle mi někdo zaujatě vysvětloval, že iritovat je cizí výraz pro "srát" . Zajímá mě, jestli se dá říci: "To jsem se zase jednou nairitoval") snaha Městského úřadu pro Prahu 3 vnutit mi občanský průkaz s chabým odůvodněním, že jsem dosáhla patnáctého roku věku. Nestojím o jakékoli občanství a zvažuji možnost obrátit se se stížností na Mezinárodní soud v Haagu).

Až donedávna jsme totiž tajily krutou neřest, které jsme obě podlehly. Po vzoru supernov dnešního showbussinesu jsme nakonec závislost kajícně přiznaly, neboť se podle expertů jedná o první krok na cestě zbavit se jí. Víte, závislost na čtení se dá diagnostikovat snadno: v nouzi není rozhodující, co čtete, hlavně že čtete. Dochází pak ke kuriózním situacím, kdy po nerozhodném boji u snídaně o nabídku zboží v Globusu vyráží máti na záchod kouřit a dočíst příbalový leták Stoptussinu (pravidelně jednou za tři měsíce dostává záchvat odklízení knih a novin z desky na krabici pod umyvadlem), zatímco já se ženu do koupelny čistit si zuby a především se věnovat návodu k použití na obalu pracího prášku. A propos, rodina mé kamarádky (jméno neuveřejním, otec je známá osoba) to vyřešila jednoduše. V místnosti se sociálním zařízením mají instalovanou ohromnou knihovnu. Tatam je doba, kdy jsem jako naivní lidské mládě nechávala v mé posteli spát má plyšová zvířátka, přikrytá mou peřinou, aby jim nebyla zima, a sama si šla lehnout pod netěsnící balkónové dveře, neboť ke zvířátkům jsem se už nevešla - rozhodně ne pohodlně - a nemohla jsem je přece utiskovat; můj plyšový pes Kuba prostě potřeboval dostatek místa. Veškerý odporný plyš se nyní válí společně s autíčky ve starém, rozbitém, hnědém kufru pod postelí a já doslova ležím v knihách.

Takže zleva: Angličtina pro střední školy, anglický slovník - studijní, Linda Goodman - Hvězdná znamení, Harry Potter and the Goblet of Fire, Vladimir Nabokov - Lolita… dobře, to by stačilo. Mezi mými knihami panuje zvláštní hierarchie. V příliš horních a příliš spodních poličkách knihovny leží ty nejméně otevírané, což ovšem neznamená jistotu nezohýbaných rohů a absence fleků od černorybízové šťávy. Naopak je pravděpodobné, že právě kvůli tomu byly jisté knihy do obtížně dostupných poliček schovány. Celkem výhodnou pozici mají knihy v úrovni očí. Knihy s pracovním názvem "bible" obývají již zmíněné vrchní patro palandy. Bez svých biblí nedám ani ránu. Speciální místo vedle mé hlavy (spím bez polštáře) zaujímá po určitou dobu kniha nová nebo vypůjčená, tedy nejfrekventovanější. Odvažuji se vyznat i z vášně pro časopisy (lhostejno, zda bulvární či ne), kterou kritizuje zvláště moje maminka. Cítívám jistý pocit zadostiučinění, když ji vidím mizet v dáli (ano, většinou na WC) s takovým plátkem v ruce. Je fakt, že plátek bývá většinou zakoupen mnou, jednou za půl roku, když se podaří nashromáždit dostatek financí.

Mám též babičku. Na tom by nebylo nic moc podivného, kdybych neměla babičky tři a všechny nebyly původním povoláním učitelky. Jedna z babiček ale už od dětí podle zdrhla a vrhla se na korektořinu. (Je mi jasné, že to dobře chápete.) Kromě toho, že dlouhou dobu dýchávala v České typografii vůni čerstvých novin, se její práce sestávala (a stále sestává, i když už ne v České typografii) ze čtení a případného opravování rozličných chyb, umělecky vytvořených nedovzdělanými redaktory. Babička sama o sobě tvrdí, že díky korigování se jí velmi rozšířily obzory a ode všeho něco ví, ale bohužel jen od všeho velmi málo. Když má hodně práce, nechává mě občas také číst, takže kdybyste se náhodou dostali k Bettynce a našli tam chybu, četla jsem tu část určitě já. Pozor, ale nepočítejte chybějící mezery za tečkou. To nám opravovat redaktorky zakázaly. Maminka předevčírem sklapla barvy, zahleděla se na vrtačku a pravila, že nechápe, proč té výtvarničiny už dávno nenechala a neživí se tak, aby si v pracovní době mohla číst.

Vzpomněla jsem si na literární kritiky. Odjakživa jsem k nim chovala negativní pocity. Už z principu, že nemůžete soudit něčí práci, pokud jste sami nic převratného v daném tématu nedokázali. Nad listem Lesk a bída literárních kritiků se mi po přečtení výlevů pana Skály a Jiřího Hájka udělalo mdlo (ale to není důvod, proč list leží na záchodě pod čtvrtečním vydáním MF DNES). Ba ne, myslím, že jsou i tací, jejichž úsudku se dá věřit (třeba já :o) - pozn. edit.). Přede dvěma měsíci se u nás objevila kniha z knihovny Povídky o manželství a sexu, autor Michal Viewegh. Pod tlakem dostat svou denní dávku písmenek jsem knihu okamžitě zabavila. Vlastně jsem si od tohoto podařeného spisovatele už dlouho chtěla něco přečíst.

Film Výchova dívek v Čechách podle Vieweghova stejnojmenného románu se mi líbil, a tak jsem od dnešního nejprodávanějšího českého autora čekala, když už nic světoborného, tak alespoň kvalitně odvedenou práci. Omyl. Pan Viewegh musel patrně tvořit v značné depresi a bojovat s touhou odskočit si, neboť z celé knihy uvízne v mozku autorova posedlost manželčiným ohavným nosem a pissingem. Já zkousnu hodně, nicméně člověk, který o pár týdnů později napsal o Vieweghovi článek, z něhož vyplývalo, že je Viewegh nebezpečný blázen a maniak, mi skutečně mluvil z duše.

Můj otec Povídky o manželství a sexu nikdy nečetl. Stejně by mě zajímalo, co kdy vůbec četl, i když mám obavu se zeptat, kvůli plné poličce pamfletů o Beatles a druhé s leteckou literaturou, týkající se především druhé světové války. Dojem vyvažuje pár úzkých Robertů Fulghumů na konci řady. Já opravdu nemám nic proti letadlům, natož proti Beatles. Jenže včera jsem si přečetla v novinách sloupek o Češích s podprůměrnou až mizernou slovní zásobou. A co si mám myslet o člověku, který mě přesvědčuje, že na koni se nejezdí, ale sedí? Velikovánoce jsme trávili na chalupě v roztomilé vesničce Dolní Lhota v jižních Čechách. V pondělí cestou zpátky jsem se probudila přesně v půli Nuselského mostu, uprostřed tatínkových filozofických úvah. "Jaké je jednotné číslo od slova Nusle?" ptal se maminky v domnění, že jako sečtělá žena by to mohla vědět. "Ten Nusel nebo ta Nusel?" pokračoval, aniž by čekal na odpověď. "Já myslím, že Nusle jsou pomnožné, asi jako kalhoty," ozvala jsem se zezadu. "Jak pomnožné?" otázal se otec. "Je přece jedna kalhota, ne?" "Ale ne," vmísila se do rozhovoru maminka. "Jedna je nohavice. Dvě nohavice jsou kalhoty. Nikdo neříká "ušpinil jsem si kalhotu," leda snad…" "Jak to? Já to teda říkám. Ukážu ti to, až přijedeme domů. Zapatlám si nohavici a nahlas řeknu: "Ušpinil jsem si kalhotu."" Pobavilo mě to. "To si ji ale budeš muset sám vyprat, maminka…" "Maminka kalhotu nepere," dokončila za mě sama jmenovaná. "Maminka pere jenom kalhoty!" zazubila se naposled na tatínka, a toho přešla chuť něco dokazovat.

Právě mi došel mateřídouškový čaj. Vypadá to, že s klapáním na klávesnici končím. Doufám, že z mého zmateného projevu není poznat, kolik jsem toho ve skutečnosti přečetla já.

Dobrou noc, já si jdu číst.

Kristina Pejčochová

Děkujeme za sondu do soukromého života jedné rodiny. Věřím, že leckde to bude podobné. Nicméně na textu je dost vidět autorčino omámení mateřídouškovým čajem, který by se měl podle všeho zařadit na seznam omamných a psychotropních látek, jelikož text, který jste měli právě tu možnost číst, jeho vliv na lidský organismus nepopiratelně prokazuje.

Kde druhému odstavci: ano, byl jsem to já, kdo pronesl větu "iritovat se dá volně přeložit jako srát", nicméně na tomto příkladu krásně vidíme, jak je čeština variabilnější oproti cizím jazykům, zatímco slovo "srát" je možno využít s nejrůznějšími morfémy v mnoha významech, slovo "iritovat" lze dále upravovat jen velmi obtížně.

K literárním kritikům: rozhodně nesdílím názor, že literární kritik je ubohý, protože sám by v dané oblasti nebyl schopen vytvořit lepší dílo. Vztaženo na kritiku obecně - to, že něco nedovedu udělat lépe, ještě neznamená, že nemám právo to kritizovat! Názor, který prezentuje Kristina je pokryteckým alibi neúspěšných či komerčních rádoby umělců, kteří na přísné kritiky odpovídají výpady "Když se ti to nelíbí, tak zkus napsat něco lepšího." S takovýmito názory skutečně HLUBOCE nesouhlasím a doufám, že si všichni uvědomíte jejich nesmyslnost.

Čtenář = podivín?

Na začátku tohoto zamyšlení by bylo asi záhodno uvést na pravou míru termín čtenář. Čtenářem mysleme někoho podobného například Jiřímu Janoušovi, který (má-li nějaké) čte knihy jedním dechem, přičemž snad může působit trochu komicky krče se v rohu čajovny a na veškeré dění kolem - pokud vůbec - reaguje výhradně jednoslabičnými výrazy. Zaslouží si v dnešní době takový čtenář nálepku podivína, nebo mu ji neprávem přidělili rádoby moderní počítačoví "pařani" a "závisláci" na internetu? To budiž otázkou, na kterou se pokusí odpovědět následující text.

Argumentem "pařanů" a "závisláků" (tyto termíny nechápejte nijak pejorativně, samozřejmě, že to mohou být prudce inteligentní a příjemní lidé) je nejčastěji prosté: "Kniha je zastaralé médium, kterému již dávno odzvonilo; když chci, mohu se podívat na televizi, kde k tomu mám i obraz, nebo si zahraju počítačovou hru, kde můžu děj dokonce sám ovlivnit. Co mi může kniha dát navíc?". To je ale argument silně materialistický. Ne každému totiž vyhovuje, když mu televize nebo počítačová hra naservíruje příběh se vším všudy. Kniha podporuje fantazii a představivost, což spoustě lidí prostě vyhovuje víc než konzumní hltání tisících dílů argentinských telenovel. To je ostatně důvod, proč jsou stále tak populární deskové hry na hrdiny, když existují jejich obdoby na PC, které nabízejí krásnou grafiku, zajímavý příběh a možnost hry více hráčů - ti, kteří se baví nad papíry pokrytými šestiúhelníky a kostkami nejrůznějšího počtu stěn, jsou lidé, kteří si raději vytvoří sami svůj vlastní příběh, jehož budou hlavními hrdiny, než aby jim bylo vše pasivně naservírováno. A stejný argument lze použít i v případě knih: leckdo si raději přečte knihu Fredericka Forsytha, než aby se díval na film The Jackal. Ke všemu může být filmem časem zklamán, protože si hlavní hrdiny představoval úplně jinak.

Jak vidno, dostali jsme se do patové situace. Na jedné straně tu máme notorické odmítače, na druhé notorické zastávače. Nic ale není jen černé a bílé, samozřejmě je tu i "šedý průměr", lidé vyznávající "zlatou střední cestu" nebo notorici na obě strany (mezi které se s trochou červeně ve tváři zařazuji i já osobně). Myslím si, že v konkrétním případě konfliktu, který si popisujeme, je střední cesta opravdu zlatá. Nedělám to z důvodu, že bych nechtěl být kritizován ani jednou ze soupeřících stran, nedělám to ani proto, abych byl považován za všestranně univerzálního a ve všem se orientujícího človíčka - dělám to proto, protože si myslím, že na argumentech OBOU stran něco je, každé médium má něco, co ostatním buď úplně chybí, nebo jde o jejich slabinu. V tuto chvíli je ale důležité zavrhnout úplně první argument pařanů a závisláků, protože kniha má také to své "něco" a nelze ji tedy z dnešní společnosti vyřazovat. Proto se mi líbí knihy (a dokážu nad nimi strávit drahno času), proto hraji počítačové hry a líbí se mi (a dokážu nad nimi strávit drahno času), proto se dívám na televizi (a dokážu u dobrého filmu strávit drahno času) (nezdá se vám, že se trochu opakuji? :-)).

Vraťme se ale k otázce, kterou jsme si položili na začátku. Má tedy být Jiří Janouš označován za podivína? No, to nebyl nejlepší příklad, protože on opravdu podivín je, ale soudím, že kdyby byl podivínský jen a jen svým "čtenářstvím", odpověď by zněla jasně: NE. Stejně tak by mohl být označován za podivína hráč počítačových her, stejně tak by mohl být označován za podivína televizní divák. Jde o to, aby se člověk nezabýval výhradně jednou ze zmíněných činností a nevěnoval jí cele svůj volný čas. Pak se dá hovořit o podivínovi, neznamená to ale, že když někdo prosedí celou noc nad knihou, nutně tak musí být označen - nic mu přeci nebrání druhý den prosedět noc u počítače (i když ani jedno z toho mu příliš neprospěje). Když ale každý den usíná s otevřenou pusou, slintaje na již téměř smytá písmenka na klávesnici, bude asi něco v nepořádku.

Tento text byl možná trochu moralistický a takříkajíc "fotrovský", ale snad se mi podařilo vás přesvědčit, že prosedět dnes několik hodin nad knihou rozhodně není ztracený čas a nikdo vám kvůli tomu nebude nadávat do podivínů (pokud ano, je to důkaz jeho nízké inteligence…).

Tomáš Krajča
Článek už zaujal lidí